V pátek 17.6. odpoledne jsme vyrazili na učitelskou vodu - Otavu. Ani se neptejte, kdo všechno s námi měl jet, kdo s námi mohl být a kdo nakonec opravdu jel. Na Knížecí jsme se scházeli jako švábi na med. Trochu jsme se nadýchali oxidů síry, dusíku a uhlíku z výfuku našeho autobusu, narovnali bagáž do kufru, zapomněli panu řidiči nahlásit zavazadla a usedli na sedadla v patře nad volantem. Cesta byla hezká, ale dlouhá.

V Sušici jsme vystoupili na zastávce snad 3 km vzdálené od kempu, a tak nás to táhlo „poznávat město." V noci jsem ani nestačil pozdravit řeku, neboť se spustil hustý déšť. Byl tak drzý, že si nás dovolil navštívit i ve stanu. Probudil jsem se asi v půl páté, nepršelo, a já jsem chtěl vyjít na procházku, jelikož jsem slyšel zpívat kosa, později budníčka, zvonka a nakonec pěnici. Na první pohled se nikomu jinému nechtělo, vstal jsem proto až v 8, abych nikoho nevzbudil. Sestoupil jsem k řece a téměř po roce se opět dotknul její hladiny. Voda byla chladná a zlatavě hnědá. Takovou si ji pamatuji. Hladila mě po dlani a proplétala se mezi prsty. Pověděl jsem jí toho spoustu a ona všechno bez jediného slova odnesla pryč...

I řeka měla co povídat o dění na Šumavě. Do vedení NP byl nedávno dosazen i přes výhrady odborné veřejnosti člověk, který přírodě mnoho nerozumí a podle mého názoru sleduje jen svoje zájmy a zájmy velkých těžařských firem. Svými neodbornými rozhodnutími začal devastovat ekosystém smrkového lesa. Nařídil použití biocidů na hubení kůrovce bez platného povolení a chystá se kácet v bezzásahových zónách. Ke všemu je podporován nejen ministrem ŽP, ale dokonce samotným nejvyšším představitelem státu, kterému už asi opravdu dočista zmodral mozek.

Na kámen nedaleko ode mě přiletěli 2 skorci. Ukázalo se, že nejsou na lovu a dokonce nepatří ani k sobě. Byli to samci, kteří bojovali o teritorium. Slabší nakonec prohrál a odletěl. O chvíli později jsem na levém břehu zpozoroval konipase bílého a světe div se, na pravém pro změnu konipase horského s krásně žlutým břichem.

Otava vzniká soutokem řek Vydry a Křemelné u Čeňkovy pily. Oba tyto toky nabírají vodu na Šumavě, kde jsou rozsáhlá rašeliniště. V těchto místech je voda obohacena o tzv. huminové kyseliny a fulvokyseliny (vznikající nedokonalým rozkladem organické hmoty - rašeliníku a třeba jehličí), které propůjčují potokům a řekám hnědé zbarvení. V nich kyseliny působí jako mycí prostředky, snižují totiž povrchové napětí vody. Důsledkem je bílá pěna, která se objevuje okolo kamenů a překážek v řece. Až sluneční záření a mikroorganismy tyto látky postupně rozloží na oxid uhličitý.

Naše Severanky se právě probudily a vyplašily vítězného skorce i oba konipasy. A protože se čas nachýlil, převzali jsme lodě, posnídali, sbalili a vpluli do čokoládové řeky. Ze začátku to pěkně teklo, nemuseli jsme tolik pádlovat. Pod Sušicí se Otava proplétala kamenitým řečištěm, ráz krajiny se zvolna měnil. V blízkém podrostu bylo možno čas od času objevit stopy po rýžování zlata, které se označují jako sejpy. Ryby jsem žádné neviděl, lovili jsme alespoň ty kyselé. Než došlo na poslední, objevila se na obzoru zřícenina hradu Rábí. O jeho vznik se zasloužila bavorská hrabata z Bogenu, která hrad nechala vystavět na začátku 13. století v gotickém slohu. V průvodci se píše, že se jedná dokonce o největší gotický hrad v Čechách s dochovaným opevněním. I v jeho okolí bylo velmi pěkně. A to i ve chvíli, kdy na louce u řeky pod hradem nedaleko jezu začalo pršet. Jako na povel se ozval samec kukačky obecné. Nejprve zakukal 29x, přičemž přidal po velmi krátké pomlce i velmi opovážlivé a drzé 30. zakukání. Nevím, co tím myslel... Počítání se potom docela zkomplikovalo, jelikož se na scéně objevil ještě druhý samec. Kukání se pak ozvalo ještě desetkrát. Jsem zvědav, kdy zakukám já... :-) Prý se to tak říká. Ale také se říká, že když kukačka zakuká, mohou se zahodit boty. A to se mi nechtělo.

Do Horažďovic zbývalo dobrých 9 km a 2 jezy. Těšil jsem se jako malej, když tak krásně pršelo. Ale nebyl to žádnej med. Než jsme dojeli, byli jsme všichni zmáchaní jako z pračky. Azyl před deštěm pod tribunou fotbalového hřiště v Horažďovicích byl více než dobrý nápad. Ze začátku nám nevadila ani hlučná oslava místních fotbalistů s heslem „no a coooo!" :-) V kempu jsme z ničeho nic potkali dobré známé z naší školy. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. „My ze Severu" holt držíme při sobě a to je dobře. Déšť pomalu ustával a začal se ozývat hlad. Ve městě nás nejprve přivítalo starobylé mlýnské kolo a potom i čáp na komíně. Dost dlouho trvalo, než jsme objevili dobrou hospodu, ale ukázalo se, že námaha stála za to. V restauraci U Zlatého jelena vařili opravdu dobrý svařák, hráli písničky na přání a naše hezké vodačky cestovaly do kempu na zlatém jelenovi. Kdo neviděl, neuvěří.. :-)

Ráno vypadalo slibně. Nepršelo a dokonce na chvíli vykouklo slunce. Idyla trvala jen do chvíle, kdy jsme se chystali nalodit. Při přenášení jezu Rosenauer blízko kempu se smýkla noha vodáka a doplatila na to jeho záda. Do Strakonic musel cestovat vlakem. K tomu se silně rozpršelo a my se rozhodovali, zda za takových podmínek vůbec pokračovat v plavbě. Padly jedny oplatky, grog, několik pro, několik proti a přestalo pršet. Samozřejmě jsem byl první v lodi. Čekalo nás nevyzpytatelné počasí, osm jezů a obtížná přenášení. Hned první z nich bylo nachystáno po 300 metrech na jezu Mrskoš. Parabolický profil tělesa jezu a dlouhý vývar v podjezí snad nenechaly nikoho z lidí na pochybách. Jen kachna morčáka velkého následována mláďaty nehroženě vplula do vodního živlu. Chvíli bojovaly, pak stará vylétla na korunu a lákala kachňata. Ta se k tomu vyloženě neměla. Chtěl jsem počkat, jak to dopadne, ale přemlouvání se jistě odehrávalo ještě dlouho po našem odjezdu. Po Mrskoši následovalo přenášení také na jezu Jarov se zvýšenou přepadovou hranou na konci spádové desky. Těšil jsem se alespoň na sjetí jezu u Svatého pole. Ten se dá zdolat skluzem bez přepadové hrany na koruně při levém břehu. Vody bylo však tentokrát opravdu hodně a v podjezí se vytvořil nebezpečný šikmý válec. Takže zase příště. Jez, na kterém jsme si konečně smlsli, byl až šestý v pořadí u Horního Poříčí. V průvodci je popisován jako nesjízdný, ale dostatek vody vyloučil kolizi s kameny a jedna z našich Severanek si zase mohla zamávat ve chvíli, kdy měla nejvíc pádlovat. A jako obvykle tak učinila. :-) Lucka v těchto místech zahlédla nejspíše norka amerického, dnes už poměrně rozšířeného nepůvodního savce naší přírody. Moc jí to nevěřím, jelikož JÁ NIC neviděl... :-) Poslední dva jezy jsme opět přenášeli a krom jednoho sprostého slova, které vykřikuji vždy pod každým mostem a ničím si hlasivky, se už nic dalšího nedělo. Do Podskalí jsme dopluli s mírným zpožděním. Autobus ze Strakonic jsme samozřejmě stihli na čas. Pat a Mat totiž nikdy nezklamou. :-) Bagáž jsme panu řidiči opět zapomněli nahlásit.

Michal už do Prahy šťastně docestoval. Řeka nám poslala duhu na rozloučenou a já se v autobuse rozhodl, že se k Otavě vrátím. A vězte, že to udělám...

JŠ