V sobotu ráno nás v Jiříkově přivítalo nevlídné počasí, zato však vlídný průvodce pan Jaroslav Rychlý z Ornitologického klubu Vysočina. Scházeli jsme se jak švábi na med a postávali nedaleko hráze právě vypuštěného rybníka, který sliboval nějakého toho bahňáka či orla mořského, a sledovali práci rybářů. Během krátké chvíle se objevili skalní členové našeho kroužku a pochmurná nálada byla rázem tatam. Vědět o sobě však dávaly také sýkory a pěnkavy, které obhajovaly teritorium snad proti všem vetřelcům.Na poslední chvíli dorazil ještě Honza s Vaškem a my se mohli vydat na cestu.

První zastavení patřilo ornitologické tabuli, kde byli vyobrazeni běžní zástupci našich pěvců a některé vzácnější druhy ptáků. Cestou nás provázely orseje a sasanky, tu a tam kvetly fialky a blatouchy. Nedaleko nás poletoval a prozpěvoval skřivan, náhle se ztratil z očí a rychle se jako kámen poroučel k zemi. Prošli jsem lesem kolem chat, kde nás vítali hašteřící se budníčci menší svým „cilp-calp, cilp-calp...“ Míjeli jsme jezírka napájená důmyslně uměle vytvořenou stokou skýtající útočiště pro bezobratlý vodní hmyz, včetně bruslařek, a také pro snůšky skokana hnědého, které nebyly ohrožovány rybí populací.

U samotné hranice přírodní rezervace Havranka hlídkoval sameček pěnice černohlavé a svou flétnovou melodií ohlašoval vstup do jiného světa. Poprvé přišly na řadu dalekohledy. Před námi se totiž jako na dlani rozprostírala louka s osamělými keři a loňskou uschlou vysokou trávou. A právě taková louka je domovem bramborníčka hnědého, který se v dubnu vrací z Afriky. Tento drozdovitý pták dostal jméno podle bramborového pole, kde je po vyhnízdění a při tahu často k vidění. Poznáte ho podle výrazného bílého proužku nad okem a velkých bílých polí po stranách ocasu. Je menší než vrabec. Neměli jsme štěstí.

Pochodovali jsme po pěšině a najednou nám přes cestu skočila žába. Byl to skokan hnědý, měl namířeno někam k vodě. Tento druh skokana obývá různé biotopy – třeba vlhké lesy a lesní louky, přímo ve vodě se vyskytuje pouze na jaře v době rozmnožování (narozdíl od skupiny zelených skokanů). Lze si na něm povšimnout očí posazených daleko od sebe, tmavohnědé spánkové skvrny, černých skvrn na hřbetě a příčně pruhovaných zadních končetin. A nerad se fotí, jako já...

Doprovodili jsme skokana na kus cesty a já vůbec netušil, že mě hned vzápětí čeká jeden z největších zážitků celé výpravy, snad kromě buřtů samozřejmě:-). Z dálky se totiž ozvala bekasína otavní. A to není jen tak ledajaký pták. Řadí se mezi sluky, stejně jako třeba břehouš nebo jespák a má dlouhý zobák (našinec by možná řekl, že delší než nohy), oči posazené dopředu. Obývá mokřadní stanoviště, rašeliniště a podmáčené louky. Až takhle někdy půjdete na výlet do Havranky a uslyšíte mečet kozu, buďte si jisti, že jste se setkali s tímto tajemným ptákem, který je uveden v Červené knize jako silně ohrožený druh.

Po chvíli jsme objevili ústí potoka do Jiříkovského rybníka. Voda v tomto místě díky silnému proudu v zimě téměř nikdy nezamrzá a je významným lovištěm vydry říční. Mezi pobytová znamení vydry náleží široké otisky tlapek, trus, stopy zbytků potravy a vydří skluzavky. Vydra je kunovitá šelma živící se rybami, ale klidně uloví i jinou kořist přiměřené velikosti. Její početnost se i na Vysočině zvolna zvyšuje. A ještě jedno malé překvapení. Nikdo si ničeho nepovšimnul, a tak nás upozornil až pan Rychlý. Příkrý břeh vymletý proudící vodou totiž každoročně obývá ledňáček říční. Hloubí si do něj noru a často vyhnízdí až 2x ročně. Obydlenou noru poznáme jednoduše na první pohled podle přítomnosti bílého trusu pod jejím vchodem. Z povzdálí jsme „ťukali“ (rozuměj prohlíželi břeh dalekohledem), ale ještě „nebyli doma.“ Na tomto zajímavém místě jsme početně posílili, neboť z druhé strany dorazili Honza, Vítek, jejich mamka a úplně nečekaně také Ráďa. A hned se osvědčili, jelikož přinesli lasturu škeble rybničné, která se válela v bahně vypuštěného rybníka a my se tak mohli přesvědčit o čistotě zdejší vody. A jak jsme tak povídali, propásli jsme červenku obecnou, drobného ptáka s cihlově červenou tváří, hrdlem a břichem, který se dost často plete pod nohama při čištění lesa po těžbě dřeva. Z rozrušené půdy totiž sbírá vyplašený hmyz.

Sýkory, budníčci a pěnice nám zpívali do kroku a my se stále vzdalovali vypuštěnému rybníku. Naší pozornosti neunikli ani zástupci ze skupiny bezobratlých živočichů. Kluci nalezli páskovku hajní a potom i hlemýždě zahradního. S páskovkami to není jednoduché, protože na našem území se vyskytují hned 3 druhy a jsou, co se týče zbarvení ulity, velice variabilní. Ta naše byla hodně do žluta. Pěkně páskované, které dělají čest svému rodovému jménu, pobývají i v Horní Krupé. A nálezů přibývalo.

Nejdříve to bylo ptačí pero z káněte lesního, pak skořápky ptačích vajec, nejspíš pozůstatky hodování vrány nebo straky, a nakonec vývržek nějakého dravce, pravděpodobně káněte. Nestravitelné zbytky kořisti, jako jsou chlupy, peří, kosti a chitinové části, se v žaludku některých druhů ptáků formují do útvaru, který je postupně vydáven zobákem v podobě válečkovitých vývržků. Vývržky káněte často neobsahují žádné kosti a jsou plstnatě šedé. Hlavní potravou káně jsou hraboši polní, na jejich počtu závisí velikost snůšky i úspěšnost hnízdění.

Korunou všech nálezů byly stopy, které zanechal jeden datel, zdatný to tesař. Před námi se tyčil vzrostlý smrk a v něm byly vytésány 2 podlouhlé hluboké obdelníkové díry přibližně ve výšce člověka. Okolo stromu hromada vytesaných třísek. Koukáme, fotíme a říkáme si, že datel asi nebude patřit mezi lékaře stromů...Tento pták je schopen zcela rozklovat staré pařezy nebo zbavit kůry stromy napadené hmyzem. A není radno dotýkati se datlů spadlých na zem (myšleno i mláďat). Již kolikrát přivodili zkušenému ornitologovi nepříjemné zranění svým silným zobákem.

Už jsme vycházeli z lesa, když si náš pozorný průvodce všimnul pobytové stopy kuny skalní. Ta si často svými exkrementy značkuje teritorium na vyvýšených místech. Trus kuny má protáhlý tvar a je stočený do spirály, jejíž jeden konec je zašpičatělý. Může obsahovat chlupy, peří, úlomky kostí, v létě i zbytky bobulí a pecky ovoce. Charakteristický je doprovázející zápach. A tak raději honem k čápovi, který právě letěl nad lesem a jako vzorný plachtař využíval vzdušných proudů. Shodli jsme se nakonec všichni, že šlo o čápa bílého. U letícího ptáka byl totiž v dalekohledu vidět nápadný natažený bílý krk, jeho příbuzný se honosí krkem černým.

Potají jsme se přikradli k dalšímu rybníku, kde lovila volavka. Chvíli pózovala a pak to zabalila. Mlsně jsme přešlapovali po hrázi a hledali bahňáky. Některým z toho vyhládlo a přišly na řadu zásoby. Po jídle jsme obešli rybník, Honza dalekohledem objevil bramborníčka, a potom už měli konečně hlavní slovo 2 kulíci říční, které jsme sledovali stativákem. Pan Rychlý nám je trpělivě „servíroval“ jako na zlatém podnose. Kulík je o něco větší než vrabec. Má viditelně dlouhé a štíhlé nohy. Díky nim se obratně pohybuje v bahně a loví hmyz. Zobák vždy ponoří a řídí se převážně hmatem. Identifikovat ho lze podle černé masky a zobáku, viditelná je i bílá čelní linie na hlavě. Pozorování bylo pro mě nezapomenutelným zážitkem. Škoda jen, že tento krásný pták už nenachází dostatek vhodných míst k hnízdění. Na vině jsou meliorace a jiný (efektivnější) způsob obhospodařování rybníků.

Rozloučili jsme se s kulíky. Na cestu nám zamávala volavka, která je v letu nezaměnitelná s čápem pro svůj esovitě prohnutý krk a vkročili jsme do lesa. Před námi se objevila 2 jezírka vybudovaná členy Ornitologického klubu za účelem rozmnožování obojživelníků. Materiál hráze a břehů potoka obsahoval kočičí zlato. Hned se našli malí zlatokopové, ale hlad nakonec každého přemohl a my se už těšili na buřty. Na kraji lesa nám zpívaly sýkory (koňadra a modřinka), na louce pro změnu strnad obecný.

Děti se rozběhly k menhiru, dlouhému kamenu, vsazenému do země v letech 2002-2003. Podle slov pana Rychlého, takové kameny patří do krajiny a zaznamenávají její paměť. Jsou to tajemní svědkové minulosti, které mají své příběhy. Pro mě osobně také symbolizují lidskou pracovitost a snahu dobrých lidí, kterým záleží na přírodě a něco konkrétního pro ni dělají.

O buřtech snad ani vyprávět nebudu. Za příjemného cvrlikání ptáků, dětí a povídání u jezírka chutnaly opravdu dobře.

Zdálo se, že výprava je u konce. Čekala nás však ještě ornitologická pozorovací stezka, která se klikatila mezi jezírky a pokračovala podmočenou olšinou plnou zajímavých míst s kvetoucími blatouchy, sasankami ale i mokrýši střídavolistými nebo rozrazily. Z olšiny jsme se dostali na rozlehlou louku, kde poletovaly vlaštovky a jiřičky. V dálce jsme zahlédli káně lovící nad polem hraboše. Nedaleko nás kráčel kropenatý špaček, kterého vyplašil pár kvíčal.

Unaveni, a někteří i plni dojmů:-), jsme se ocitli u rybníka − posledního zastavení naší výpravy. Pozornost polevila a my si až po chvíli všimnuli letícího motáka pochopa. Byla to zřejmě samice, neboť u dravců a sov jsou samice vždy větší. Tato výhoda jim umožňuje přestát dlouhé sezení na vejcích, kdy jsou odkázány na partnera, který jim obstarává potravu do doby, než se vylíhnou mláďata. Tento pták hnízdí na zemi v rákosí, živí se rybami, menšími vodními ptáky a savci. Při plachtění nad rybníkem ve vzdušných proudech skládá svá křídla do písmene V a je tak dobře rozpoznatelný od jiných dravců. Moták náhle zapadnul do rákosí, aby se po chvíli znovu objevil na obzoru a rozloučil se s naší výpravou...

Na závěr chci poděkovat panu Rychlému z Ornitologického klubu Vysočina, který nás provedl sobotním dopolednem a nechal nahlédnout do bohatství přírodní rezervace Havranka.