Ve středu 14. července jsem vyšel z domu a sousedovic kočka se dala na útěk. Asi nebyla zvyklá na mou čepici, kterou nosívám jen výjimečně. Nemám totiž čepice rád. Už i budníčkovi, co měl něco v zobáku, bylo jasné, že nejdu jen tak někam na autobus. U školky jsem si teprve uvědomil, že mám dost těžký batoh a říkal jsem si, že to takhle daleko nedotáhnu. V tu chvíli jsem uslyšel vrzat kolo od trakaře, podíval se na krosnu a dostal nápad. Jenže, nebylo to kolo od trakaře, byl to zvonohlík zahradní na komíně u Kuberů. V tom mi skočil kamínek do sandálů a já poprvé zalitoval, že jsem si vybral na třídenní puťák takovouto pohodlnou obuv.

U Ročků, kde jsem měl sraz s kamarády, mě přivítal rehek domácí svým hlasitým vrzáním, které doprovázel charakteristickým pohupováním těla a neúnavným třepotáním rezavým ocasem. Do toho mu přizvukoval zvonek zelený svou velikonoční řehtačkou. Přišel jsem o trochu dříve a když jsem se opřel o stodolu, všiml jsem si prázdné ulity plže páskovky pod okapem. Ústí ulity bylo světlé, jednalo se tedy o páskovku keřovou. Tento plž je z pásovek nejhojnější. V ČR lze pozorovat také páskovku hajní nebo i vzácnější páskovku žíhanou. Navíc se tyto druhy mezi sebou kříží, tak se v tom vyznejte. Pod obrubníkem chodníku se tísnil méně známý plevel rdesno červivec a hned vedle něj mnohem rozšířejnější peťour brvitý. Naproti ve škarpě si lebedila silenka širolistá. Zajímavá naše ves...

U kulturního domu jsme potkali autobus. Cestující byli jistě překvapeni, že nerušeně pokračujeme a nehodláme nastoupit. Autobusem jsme klidně mohli jet, měl jsem připraveny i drobné, kdyby náhodou, ale to bychom cestou do Zbožice na Trčolci neslyšeli zpívat skřivana a nevyplašili z hnojiště početné hejno hřivnáčů (přes 15 jedinců). Krom toho jsme si všimnuli uhynulého krtka. Zvláštní, že jsme za první den potkali další dva a nálezů později přibývalo. Možná doplatili na horké slunečné dny.

Polňačka na Zbožici nebyla nic moc. Blížili jsme se k rybníku a frekvence útoků bodavého hmyzu se zvyšovala. Neúspěšně jsme odráželi nálety bzikavek dešťových a také muchniček. Bzikavky jsou známější pod nesprávným označením „hovada." Ovád hovězí se sice řadí do stejného řádu (Dvoukřídlí, dokonce do stejné čeledi Ovádovití), na jedno nasátí však může odebrat až 1 ml krve. Bzikavka je mnohem „ohleduplnější," ač místo přisátí také často oteče a je bolestivé. Muchničky jsou velké do cca půl centimetru a jejich bodnutí je často bolestivější než bodnutí komára. V nebezpečí jsou hlavně (kromě alergiků) malé děti, u kterých se častěji a s větší intenzitou rozběhne alergická reakce. Vpichy se po rozškrábání mohou stát ložiskem infekce a tu je už nutno léčit antibiotiky. Na výlety se proto vyplatí být vybaven antihistaminiky, účinné je i přiložení rozkrojené cibule na místo vpichu, případně omytí  mýdlovou vodou, neboť mírně zásadité mýdlo neutralizuje kyseliny hmyzího jedu.

Na hrázi rybníka nedaleko Zbožice právě napršely žabky. Byli to mladí skokani hnědí, chystajíce se na dalekou a nebezpečnou cestu. V dospělosti již nejsou mimo rozmnožování vázáni na vodu jako zelení skokani a než si najdou vhodná stanoviště, mnoho z nich se stane obětí predátorů. Člověk se s nimi může setkat i v hlubokém lese. Za rybníkem jsme zřejmě překvapili srnčí zvěř. Ukrývala se ve stínu. V tuto dobu méně jistí, protože ke konci druhé poloviny července již začíná její říje.

Na silnici z Veselého Žďáru do Okrouhlice nás chvíli doprovázel strakapoud velký svým ostrým a opakujícím se „kik, kik, kik," samozřejmě nechyběli zvonohlíci a strnadi obecní, kteří do toho mlátili v tom hice pořád se stejnou intenzitou. Vědět o sobě dával také zvonek. V Okrouhlici se k nám nakonec nepřidala jedna milá osoba, a tak neviděla čápa stojícího na střeše jednoho domu. Vůbec se nebál, ani se nehnul, vypadal jako umělý. Zmátly nás i jeho téměř celé bílé nohy, které si čáp v těchto horkých dnech pokálel svým řídkým trusem, aby se mu běháky tolik nepřehřívaly. Až po chvíli trochu pootevřel zobák. Jeden čáp v době hnízdění dokáže ulovit až 40 hrabošů a jeho populace na území České republiky je tedy hospodářsky velmi významná. Na druhou stranu jsou však známy případy, kdy jedna čapí rodinka vyplenila celou násadu pstruha v malém rybníce. Není divu, má-li prostřeno jako v restauraci... „Na základě výsledků monitoringu a kroužkování mláďat v České republice bylo zjištěno, že letošní rok nebyl pro čápy právě přívětivý. Přibližně polovina mláďat nepřežila dubnové prudké ochlazení a s tím spojené deště. Mláďaty je obsazena přibližně pouhá jedna třetina hnízd. Z výsledků dále vyplývá, že v Česku žije méně než 600 párů a čápům hrozí přesun mezi silně ohrožené druhy" (Abstrakt z reportáže ČT24, 4. července 2010). Přitom čapí rodiče jsou velmi starostliví. V době nepohody čápata chrání svými roztaženými křídly. Říká se, že v Třebohosticích, v jižních Čechách, zachránil čáp mláďata i před krupobitím a sám byl přitom kroupami zraněn... Z druhé strany silnice byla vidět střecha potřísněná exkrementy staršího data, čáp si tedy tuto vyhlídku nevybral náhodou, stala se asi již dávno jeho pozorovatelnou a my se s úsměvem dohadovali, kolik v tomto domě čekají dětí...

Cesta do Babic vedla ze začátku podél železniční trati a pak se úzkou pěšinou přes louku odklonila k řece Sázavě. Na tuto pěšinu často koukám z okna vlaku a vždycky jsem si přál po ní jít. Podél ní se vytvořilo úzké subxerotermní stanoviště s teplomilnou vegetací, kterou jsem se leckdy, pro své mládí, neodvážil ani určit. V Babicích jsme si odpočinuli ve stínu lípy velkolisté. Její listy jsou o něco málo větší než u lípy srdčité (malolisté). Hlavním rozlišovacím znakem jsou však v létě bílé chloupky na paždí žilek spodní strany listu. Listy lípy malolisté jsou v okolí žilek porostlé rezavě hnědými chloupky. Lípa velkolistá je náročnější a méně odolná, proto není vhodná pro znečištěné městské prostředí. Naši siestu pozoroval konipas bílý, všude přítomný zvonohlík a zvonek a dokonce jeden domorodec na kole, který tvrdil, že toto místo má svou historii a mykologickou hodnotu. Každým rokem tu údajně nachází spoustu žampiónů.

Z Babic jsme se vydali opět po zelené turistické značce na Lipnici. Postupovali jsme mírným stoupáním proti proudu potoka smrkovou tyčovinou, kde se nedávno probíralo. Kulatina byla z husta napadána i na pěšinu a tehdy jsem po druhé zalitoval mých sandálů. Útěchou mi byla krajina bez lidí, neposekaná otava, v dálce zrající obilí a na horizontu hrad Lipnice. Spousta vlčího bobu vystavovala na odiv svoje nepukavé lusky. Vlčí bob je rostlinou v ČR nepůvodní, na našem území se objevil koncem 19. století. Pochází ze Severní Ameriky. Náleží k čeledi Bobovitých a díky symbiotickým hlízkovým bakteriím obohacuje půdu dusíkem. Proto byl často vyséván v lesích a na loukách jako zelené hnojivo. Negativním projevem však bylo postupné snižování diverzity vegetace, kdy začaly převládat rychle rostoucí rostliny nitrofilní („dusíkomilné") a vytlačily méně konkurence schopné druhy ze stanoviště. Rostlina je využitelná i jako potravní zdroj pro zvěř a krásně modře/fialově kvete, snad jen plody obsahují alkaloidy a jsou jedovaté.

V podhradí nás nejprve ohlásila varovným voláním červenka, poté strakapoud a nakonec jsme byli uvítáni samotnou poštolkou obecnou, hnízdíc toho času na hradě. Ač rorýsi nejsou její potravou, dávala jim čas od času jasně na vědomí, kdo je na Lipnici pánem. Oběd jsme si dali asi o půl jedné pod lípou srdčitou nedaleko hradu. Stín se ale krátil a Slunce nás vyhnalo trochu níže pod jírovce maďaly, které nás kryly velkými pěti až sedmičetnými listy. Maďalu se lidově říká všelijak, např. kaštan koňský. Název vznikl snad podle tvaru listové jizvy připomínající koňskou podkovu. Mattialiho herbář zase píše, že Turci krmili koně semeny zvanými „kaštany". Další vysvětlení lidového názvu mluví o léčivých účincích semen („kaštanů") tohoto stromu na koně. Slovo maďal pochází z maďarštiny a znamená durman (podobnost ostnaté tobolky). Květ, semena i kůra se používají v lidovém léčitelství, i když obsahují několik jedovatých látek. Semena jsou významným krmivem lesní zvěře, žerou je však i ovce. Květy obsahují hodně cukru a jsou hodnotné pro včelařství.

Hrad jsme opustili a byli jsme zvědaví na Zlaté oči. Cedule nás upozorňovaly už kilometry dopředu a my nevěděli, co nás čeká. Prošli jsme vlhkými loukami, kde rostl rákos a skýtal hnízdní příležitosti pro motáky. Ti jsou již schopni zahnízdit třebas v řepkovém nebo obilném poli. V jejich potravě pak často převažují hraboši. Po chvíli chůze lesem jsme podle šipek dorazili k povrchovému lomu, s názvem Střelnice, z velké části zatopeného vodou. V dřívějších dobách se zde těžil kvalitní granit lipnického typu, nazývaný světelská žula, která obsahovala jak světlou, tak tmavou slídu (muskovit a biotit). V protější stěně lomu je vytesán „reliéf anatomického detailu - otevřených očí s kořenem nosu v průzoru připomínajícím tvarově oko rámované náznakem trojúhelníka." Zlaté oči jsou dílem autora Radomíra Dvořáka a představují Národní památník odposlechu. Cesta do Dolního Města uběhla celkem rychle. Prošli jsme téměř celou ves a zastavili až u kostela se hřbitovem. Kostel byl celkem udržovaný, ale hroby nebyly upraveny, chyběly obrubníky a jejich náhrobní kameny se propadaly do země. Tajemnou atmosféru celého místa dokresloval západ Slunce, přátelství, čtení z knížky Škola Malého stromu, společná večeře, před hřbitovem kamenný kříž, stará studna, dřevěná lavička, letité jasany a lípy. Na dobrou noc skřehotali skokani, bzučeli rojící se chroustci a tichounce pískali komáři.

Ráno jsme se probudili a podle mých výpočtů  mělo pršet. Jenže nepršelo a my jsme se po snídani vydali znovu na cestu. Prvním zastavením byl gotický kostel sv. Markéty uprostřed nevelikého hřbitova v Loukově, k němuž jsme došli zkratkou. Byla to sice horší trasa přes les, kopřivy, ostružiny a bojové území bodavého hmyzu ale se spoustou zážitků. Tehdy jsem snad potřetí zalitoval svých sandálů. Z informační tabule bylo možno mimo jiné vyčíst, že kostel pochází z poloviny 14. století a stojí v sousedství dnes již zbořeného dvora. Stavba je zajímavá i svými nástěnnými malbami odkrytými v roce 1940. U vchodu na hřbitov jsme nalezli na listech pelyňku přichycenou oranžovou kuklu s dvěma řadami po sobě jdoucích černých teček. To „něco" se pevně tisklo k listu černou přední částí těla. Tečkované bylo i na bocích. Na kmeni vzrostlé lípy ve výšce asi 14 metrů nad zemí si v klidu živořil mladý jasan a na větev té samé lípy někdo pověsil malou dřevěnou židličku.

Po krátkém odpočinku jsme vyšli vstříc Melechovu, jemu se k nám jaksi nechtělo. Melechov s nadmořskou výškou 715 m je nejvyšším kopcem Havlíčkobrodska. Nejzajímavější je na něm podle mého názoru jeho geologická stavba. Melechovský masiv je totiž typickým granitoidním tělesem (= těleso hornin žulové struktury) Českého masivu. Na jeho území se nachází 4 typy granitů a velké množství tektonicky porušených i neporušených partií. Oblast byla dokonce vytipována jako testovací lokalita pro budování hlubinného úložiště radioaktivního odpadu. Jednou z podmínek volby této testovací lokality však byla nemožnost budování hlubinného úložiště v tomto masivu. Melechov je vzácný nejen geologickou stavbou ale také biotou a historií, proto byl na jeho území vyhlášen Přírodní park Melechov v roce 1995. Za husitských dob nesl kopec název Oreb, v roce 1420 se zde dokonce konalo velké husitské shromáždění. Do současnosti se zachovaly zbytky melechovské tvrze z počátku 15. století. V době druhé světové války se v těchto místech scházeli partizáni.

Příkrým sestupem-tzv. „Čtvrtého politování sandálů ," jsme zhruba po 2 km přišli do vesničky Mstislavice, kde jsme se posilnili a přiznejme si, že opět pospali. Vrabců tu žilo více než lidí. Zelená turistická značka se nám neztratila a my ji následovali až k řece Sázavě. Aby toho nebylo málo, nakoukli jsme do Ledče, kde jsme si koupili dobrotu na dřívku a sedli si před sochu sv. Floriána, patrona hasičů. Pozdní odpoledne se nachýlilo a my jsme ukrojili alespoň kousek cesty do Stvořidel. Ocitli jsme se nedaleko Sluneční zátoky. Není divu, že jsme potkali dobré lidi a na dobrou noc vyslechli Skautskou večerku.

Ráno bylo jako každé jiné, spousta Slunce, světla a tepla. Nutno říci, že jsme byli vzhůru dříve, než naši sousedé vyjmuli sekerku. Před námi byly poslední dva hezké úseky a my je nechtěli nechat dlouho čekat. Těsně za skautskou základnou se s námi přišel rozloučit lejsek šedý. Přelétl z plotu na pěšinu, popolétl a zmizel v lese. Musím říci, že mě událost trochu rozrušila, jelikož tohoto šedobílého a velice nenápadného pěvce jsem znal pouze z obrázků nebo fotografií. Lejskové jsou schopni téměř neomylně identifikovat vlastní vejce ve snůšce. Předpokládá se, že byli kdysi hostitelem kukačky obecné a postupem času se naučili její vejce rozpoznávat. Stvořidla jsme překonali nějak moc rychle, psát o nich tedy budu možná až někdy příště. Za železniční stanicí Smrčná již cesta nebyla náročná a my do Světlé nad Sázavou, cíle našeho pěšího putování, dorazili okolo jedné hodiny po poledni.

Foto

JŠ