Ráno jsem procitnul do slunečného a větrného dne. Od břízy naproti domu se ozvalo vrkání hrdličky zahradní. Po chvilce jsem si všiml i rehka domácího, pravidelného sezonního obyvatele sousedovic domu, který tento týden dorazil z tropické Afriky. Protáhl jsem se, oblékl, nasedl do našeho luxusního vozu a jel na jih. Hořelo na východě a já se proplétal serpentinami kolem naší zahrady na Rozňák, do Knyku a Havlíčkova Brodu. V Reynkově ulici jsem se zaposlouchal do švitoření zvonka zeleného a potom odvezl mamku domů.

Obvykle pak spím až do pozdějších dopoledních hodin, ale plány pro tento den mi nedaly spát. Tušil jsem, že to nejlepší ještě přijde. A ono opravdu pomalu přicházelo. Dům se probouzel, voněl horkým čajem, čokoládou a sluncem. Krmítko na parapetu obsadily nenasytné sýkorky, které paběrkovaly poslední zbytky zrní. Skoro na poslední chvíli se probudily naše Severanky a my se konečně po snídani mohli vydat na sever. Nedaleko obecního vodojemu se slétlo hejno kavek obecných. Petr však zpozoroval dvě divné kavky, takové hodně šedivé a představil nám vrány obecné šedé. Využily všech výhod, které jim kavčí hejno nabídlo. V obecním lese táta pálil klestí, dočišťování se už blíží ke konci. Koupaliště bylo vypuštěno, zelená laminátová královna s dlouhým krkem však stále bděla nad jeho bahnitým dnem. Před hrází rybníka jsme odbočili na parkoviště a pokračovali dále podél potoka kolem černé skládky na Pochwalda. Tam už čekal „správce mlýna" a pozval nás na prohlídku své farmy.

Polní cestou jsme se přesunuli do bývalého prasečáku na Zálesí, kde momentálně vládnou ovce několika odrostlejším prasatům, která prý ráda hrají fotbal a nikdy se nenudí. Hlavní atrakcí však pro nás byla buď právě narozená, nebo jen několik dnů stará jehňata. Porodu jehňat se říká bahnění. Slovo nevyjadřuje porod jehňat do bahna. Etymologie slova vychází z podobnosti hlásek „h" a „g". Díky svému indoevropskému základu jsou snadno zaměnitelné, podobně jako např. „b" a „v". Bahnění lze potom přepsat slovem bagnení a to má už k latinskému slovu Agnes (jehně) velmi blízko. Ovce, která se obahní (ojahní), se vlastně obklopí jehňaty...

Od Křížku jsme se vydali do Čachotína. Cestu asi všichni znáte, možná jste si však nikdy nevšimli přejetých potkanů u místního kravína. Pojedete-li kolem ve večeních hodinách, divit se již určitě nebudete. V Čachotíně nás přivítala vůně topolového dřeva, hrnečky na plotě a spousta vrabců. V záhonu u zdi se krčily nenápadné žluté květy, o nichž si myslím, že patřily talovínu zimnímu, ruku do ohně za to však nedám. Minuli jsme hezký barokní kostel sv. Vavřince (původní byl za třicetileté války zcela zničen) lemovaný několika lípami a pokračovali po silnici vedoucí do Raňkova. Vítr tam zčerstva foukal do tváří, ale krajina nás opět pohladila. Podél cesty jsme si všimnuli rozpolceného dubu, v dálce proletělo káně a na horizontu se pásla vysoká. Potom jsme se trochu zapovídali o malování a až ve vesnici Svinný na nás padla únava. Potkali jsme tři krásné bílé zvědavé koně a už se těšili na vlakové nádraží v Chotěboři.

Z nádraží jsme se vydali v mnohem početnější skupině po modré turistické značce vstříc Údolí Doubravy. Později jsme v lese u Kamenného potoka přestoupili na značku červenou a namířili si to nečekaně ve směru proudu Doubravy. Krátkým stoupáním a příkrým klesáním jsme doputovali k řece uvězněné v ledovém krunýři.

U bývalého náhonu do mlýna jsme se na chvíli zastavili a ochutnávali čokolády. Nemohli jsme se ale dočkat, brzy jsme tedy vyrazili proti proudu řeky. Prošli jsme osadou Točitý výr, kde jsem před lety v řečišti nalezl hezkou dvojslídnou pararulu, a ocitli se uprostřed skalisek s chladnou řekou po boku. Kluzké namrzlé kameny byly jednou naskládány jako schody, jindy poházeny jako kostky, s kterými prý kdysi čerti hráli na Čertově stolku o lidské duše. Právě v místě pod Čertovým stolkem jsem se zlehka dotknul vody a pohladil ji. Zvedl se vítr, hladina se rozvlnila a řeka mi potají pošeptala svůj příběh, který Vám teď budu vyprávět.

Už od dávných časů vládla v tomto údolí mocná víla Doubrava. Byla chladná, nepřístupná a tajemná. O řeku se však hezky starala a chránila ji. Doubrava měla dvě krásné dcery, mladší, tichou a laskavou Ortorulu a starší, povrchní marnivou Pararulu, co se neustále pyšnila svými dvěma slídami. Obě sestry velmi rády malovaly. Jednou se vydaly pod Čertův stolek a zkrášlovaly řeku drobnými vlnkami, které se vlévaly až do Labe. Mladší dívka své vlně vždy zpívala na rozloučenou a Pararula jí záviděla, že maluje hezčí vlny, v nichž se zrcadlily její hluboké hnědé oči. Tou dobou u řeky pracoval chudý mlynářský tovaryš Migmatit z Dolního Sokolovce. Mladík si na vlnách všimnul krásných očí Ortoruly, byl okouzlen a začal dívku hledat. U vstupu do údolí se zastavil a přemýšlel, zda má pokračovat. Mlynář z Horního Mlýna mu totiž často vyprávěl, že se v těch místech dějou divný věci, roste tam všeliké čarovné bejlí a čerti co chvíli pořádají své reje. Kdo vstoupil, živý se nevrátil. Řeka jeho bezvládné tělo vždy vydala až daleko za údolím. Migmatit však uslyšel zpěv dívky, nedbal varování a do údolí se vypravil. Blížil se konec března, řeku při břehu uvěznil ledový krunýř, voda chladila, jen drobné vlnky hřály tovaryšovu duši. Přivítala ho spousta žlutých květů orsejí, bílých sasanek a fialových jaterníků. Migmatit neodolal a rozhodl se, že pár květů neznámé dívce pro potěšení natrhá. Jen co však na jediný květ vztáhl ruku, nebe zčernalo, zarachotil hrom, země se otevřela a řeka se ocitla v plamenech. Odkud se vzal, tu se vzal, stál před ním najednou čert a začal tvrdit, že zahrádka je jeho a květiny mu tudíž patří. Dlouho chodil kolem horké kaše a nakonec z něj vypadlo, že za ten drobný žlutý kvítek žádá duši. Jenže ta duše nemá být jen tak ledajaká, musí to být duše vzácná, Migmatitovi nejbližší a nejmilejší. Tovaryš se zalekl, jen na malou chvíli totiž pomyslel na vlny v řece a hnědé oči zrcadlící se v nich jako hluboké tůně. Čert v okamžiku všechno poznal, zlověstně se zasmál a měl se k odchodu. Migmatit mu však odejít nedovolil. Čerta chytnul za rukáv a nabídl mu duši svou. Čert se opět hrozivě pousmál a pak se svýma blýskavýma očima černýma jako uhel ostře zahleděl do Migmatitových očí. Veškeré čertovo zlo prostoupilo mladíkovým tělem, jen jeho duše zůstala čistá. Byla tak hluboká, že jejího konce jeden čert nemohl dohlédnout. Začal s tovaryšem smlouvat a zvát ho na Čertův stolek, jelikož dobře věděl, že sám takovou čistou a cennou duši uchvátit nedokáže. Migmatit se o neznámou dívku bál, proto čertovi vlezl na záda a svolil, aby ho čert s sebou odnesl. Jenže čistá duše člověka je pro čerta příliš těžkým břemenem. Čert se sice odrazil, ale hned spadl na zem jako zralá hruška vhodná snad tak na hruškovici. Nezbývalo, než dojít k Čertovu stolku po svých. Čert nebyl zvyklý na dlouhé pěší tůry a celou cestu naříkal, že ho tlačí kopyto. Pořád se zastavoval a zvažoval, zda se nemá duše vzdát. Mladík byl ale neoblomný, neboť před sebou znovu uslyšel hlas, který zneklidnil jeho srdce. Nakonec se mu čerta zželelo a vzal ho na záda. Čertovi v mžiku otrnulo a přemýšlel, jak by se tovaryšovy duše zmocnil jenom sám. Vůbec se o duši nechtěl dělit s jiným čertem. Na Čertově stolku se poflakovali mladí čerti a právě začali hrát v kostky. Každá kostka, co ze stolku padala do proudu řeky, se ještě za letu proměnila v kámen. Obě dívky se velice polekaly padajících kamenů a utíkaly pryč. Příchozí čert se rozzuřil a všechny vyhnal. Poslal je vybírat z řeky napadané kameny, aby nerozhněval mocnou vílu Doubravu. Dovádějící čerťata všecky kameny vyrovnala na levý břeh, pod stolkem tak vzniklo kamenné moře, které se zachovalo dodnes. Čert třikrát zahvízdal a v zápětí se objevil druhý čert. Ten hned zpozoroval tovaryše, zavětřil a mlsně se olíznul. Oba čerti se v tu ránu začali o Migmatitovu duši dohadovat a přetahovat, ani jeden nechtěl ustoupit. Najednou se jim duše rozplynula v rukou a tovaryš se skácel ze stolku do řeky dočista bez duše. Spodní proudy ho unášely jako všechny předchozí nešťastníky z údolí pryč. Čas od času tělo vyplavalo na hladinu a právě v jedné takové chvíli si ho všimnuly vystrašené dívky. Ortorula skočila do řeky a vytáhla bezvládné tělo na břeh. Políbila ho, a protože byla víla, vdechla mu tak život. Migmatit otevřel oči, ale jeho pohled byl prázdný jako vyhaslé slunce. Jakmile se pohnul, zatřpytily se mu na těle pásky z tmavé slídy a Pararule, která v zápětí přiběhla, se velmi zalíbil. Jenže tovaryš nebyl ani živý ani mrtvý, byl prostě bez duše, a tak se i choval. Nemluvil, nezpíval, nesmál se, nemračil, jen se bez cíle procházel po údolí. Víle Ortorule se však Migmatitovo bezstarostné toulání dlouho nezamlouvalo. Nakonec se rozhodla uvařit čarovný lektvar, který bude natolik mocný, aby přivolal zpět ztracenou duši. Takový lektvar se vaří za úplňku ze všelijakých kytek, co rostou v údolí. Složení lektvaru ale Ortorula neznala. Požádala svou matku Doubravu o pomoc. Královna řeky se však velmi rozhněvala, neboť se bála, že o svou mladší dceru přijde. Dobře věděla, že dobrá víla, která vrátí duši smrtelníkovi, ztrácí svoje nadpřirozené schopnosti a na místo nich dostane duši. Jako obyčejná smrtelnice pak musí údolí opustit. Dívka se ale nehodlala vzdát a když se Doubrava v návalu hněvu podřekla a vyzradila tajnou skrýš pod vodopádem, potají si recept na lektvar vzala. Víla našla největší kamenný hrnec široko daleko. Měřil v průměru 120 cm a hluboký byl přes metr. I dnes ho uvidíte nad hladinou vody blízko místa, kde se řeka zužuje a tvoří soutěsku zvanou Koryto. Nasypala do něj všecko tajné bejlí a přidala trocha koření. Pak už jen do svítání lektvarem míchala, aby se v hrnci nepřipálil. Poslední přísadou byly první sluneční paprsky, které se do hrnce odrazily od dívčiných očí. V tu chvíli Ortorula vyčerpáním upadla do hlubokého spánku. Víly ale tento den měly jít učit plavat proti proudu malé hrouzky, mřenky a pstruhy pod vodopád. Pararula vstávala vždy mnohem později než její mladší sestra a velmi se divila, když ji nikdo nebudil hrou na loutnu. Snědla všechnu čokoládu, sestře žádnou nenechala, a šla se procházet kolem řeky. Na plavání s rybkami si už vůbec nevzpomněla. Po poledni přišla k místu, kde našla spící Ortorulu. Nakoukla do hrnce, zamíchala, přivoněla a hned se dovtípila, že jde o duši. A protože záviděla i mrtvému zimník, rozhodla se mladíka sestře odloudit. Odlila si trochu lektvaru a hrnec převrhla. Potom se vydala hledat tovaryše. Migmatit se právě toulal blízko Čertova stolku a zabloudil ke vchodu do puklinové jeskyně. A protože byl dočista bez duše, vešel dovnitř, sedl si a ani nedutal. Nebyla to obyčejná jeskyně. Žil v ní starý čert, který se šramotem probudil, ale člověka necítil, jelikož to byl člověk bez duše. V jeskyni vládla černočerná tma. Čert vylezl ze svého brlohu a zakopnul o Migmatita. Hrozivě zaklel, až se celá jeskyně ozářila pekelným ohněm. Tovaryš ale seděl dál, jako by se nechumelilo. Čert se vylekal, dosud nepoznal nikoho, kdo by se ho nebál, a pelášil z jeskyně po zaječím způsobu. Potkal se s Pararulou a jak byl celý vyjevený, dal se s ní do řeči. Vyprávěl jí, co se mu přihodilo.  Pararule svitlo, poslala čerta do háje a šplhala se do jeskyně. Oslovila tovaryše sedícího u stěny. Podala mu čarovný nápoj a on ho beze slova vypil až do dna. V tu chvíli zbloudilá duše nalezla cestu zpět do jeho srdce a Migmatit procitnul. Zadíval se na vílu a na první pohled se do ní zamiloval. Jenomže tovaryš a Ortorula byli díky lektvaru propojeni a dívka se u řeky probudila. Všimnula si převráceného hrnce. Na jeho dně však nalezla několik kapek čarovného nápoje a spěchala hledat Migmatita. Zastihla ho s Pararulou u vodopádu a ze žalu svůj lektvar také vypila. V okamžiku se Ortorule přitížilo, neboť na duši nebyla zvyklá. Láska totiž prostoupila dívčino srdce a ovládla její mysl. Láska má velkou sílu a pokud je nešťastná, stává se někdy ještě silnější. Tenkrát byla tak silná, že Ortorulu vzala za ruku, dovedla ji na Čertův stolek, odkud ji odevzdala řece. Mocná Doubrava rozbouřila hladinu a dívku přijala. Ze dna se pak vyzdvihla vysoká ortorulová skaliska, která v údolí uvidíte i dnes. A protože královna ztratila svoji milovanou mladší dceru, obrátila svůj hněv na závistivou Pararulu a smetla ji i s Migmatitem obrovskou vlnou. Za trest proradnou vílu proměnila v kámen a nechala ho povalovat v korytě řeky. Tovaryše voda odnesla až do Horního Sokolovce, tam ho v náhonu zachránil starý mlynář, který mu později mlýn přenechal. Mladý mlynář se pak až do své smrti často toulal podél řeky, kde se ve vlnách zrcadlily oči nešťastné Ortoruly.

Říká se, že kdo údolím jednou projde a potká v něm dívku s hnědýma očima, ten je očarován a musí se k řece Doubravě stále vracet...

JŠ